close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Asi se stal zázrak

7. února 2018 v 22:45 | t. |  diary
Před osmi měsíci jsem se snažila na tuhle stránku něco vyžblebtnout. Teď je půl jedenácté, už bych měla spát, nějak to nejde. Napadlo mě, že si přečtu pár blogů. Čtu a skončím u toho, že bych si ráda přečetla své "old shits".
Blog se načítá, já začnu číst, zarazím se. "Tohle není můj blog," pomyslím si a kontroluju správnost odkazu. Prokousávám se článkem a zjišťuju, že tenkrát jsem z čistajasna někde nabyla schopnosti vcelku dobře psát. To, co jsem četla mě velmi překvapilo. V posledním odstavci jsem prosila o člověka, kterému bych mohla "vyblejt" úplně všechno. Neuplynuly ani dva měsíce a on se objevil. Dnes jsme spolu 201 dní, včera mi řekl, že by si mě chtěl vzít a prostě je to fajn. Život může bejt fajn.
Jenže ne pořád. Byla bych ráda, kdybych mohla říct, že i ostatní aspekty mého bytí se obrátily k lepšímu. Ale bohužel.
Nevím, jestli má cenu sem všechno tohle psát. Tohle jsou vlastně jen fakta, ty já znám, nikoho tady na síti nezajímám. Nevím.
Ale co?
Myslela jsem si, že ty prášky budu mít maximálně do prázdnin. Že o prázdninách už budu v pohodě, budu si občas moct užít alkoholového opojení, ale prd. Sere mě to, dneska jsem se tam psychiatričce rozbrečela. Nevím, jestli mě víc sere to, že uhodila přímo na hlavičku nebo to, že taková opravdu jsem. Zná mě asi tři hodiny a ví o mně víc, než já sama. "Chováš se jako malá holka." "Chceš na to upozornit." "Děláš to jen z trucu."

Nedokážu tohle nijak uzavřít. Nevím, jestli moje neschopnost dotahovat věci, činnosti a hlavně myšlenky do konce, rozvinula deprese, nebo je to už odjakživa mojí součástí. Ale nenávidím to na sobě. A nenávidím i to, že se nenávidím.
Furt čekám na nějaký zázrak. A musím si uvědomit že se nedostaví. Jenže mně je bohužel až moc jedno, že nic nebude. Že budu furt stejná. Prostě nemám motivaci, pochopte to prosím. Nejradši bych jen spala. Nebo prostě na pár týdnů přestala existovat.

Myšlenky dotekly.
 

ventil #1..?

17. května 2017 v 22:41 | t. |  diary
Ani nevím, jestli má vůbec cenu psát něco do úvodu mého stopadesátéhoosmého "začátku". Napadlo mě to z ničeho nic, vůbec jsem nad tím nepřemýšlela a hned šla hledat můj nejpoužitelnější starej blog. Stejně se u toho zas neudržím. Asi tím jen tvořím vzpomínky. I když ve větší míře negativní.
Jsem v podstatě nemocná, je maturitní týden, zítra už bych měla jít do školy, ale stejně se na to vyprdnu. Jsem kind of zoufalá. Totálně bez peněz. Vlastně i docela šťastná, ale potřebuju ventil. Mamka mi to opakuje zas a znova. Chtěla bych člověka, se kterým bych mohla probírat úplně všechno, co se v mém životě odehrává. Aniž by si ze mě utahoval, aniž by moje problémy zlehčoval, i když by třeba nebyly zas tak strašný. Mám spoustu lidí, se kterýma si ráda pokecám. Spoustu, se kterýma se směju a o kterých vím, že mě mají rádi. Jenže mně to nestačí. Třeba jsem sobecká. A proč by ne? Chci být šťastná. Už bych konečně mohla být.

Jedna dívka s hraniční poruchou osobnosti řekla, že po jakýchkoliv intimnostech cítí nekonečné prázdno. Prý jakoby neměla tělo, ale i prázdno mysli - myšlenky zmizí. Potom má vždy velké záchvaty přejídání. Může to jídlo to nekonečné prázdno zaplnit? Potom výčitky. Říkala, že často střídala muže, ale žádný ji nenaplnil. Že asi hledá moc velký ideál. Opravdu hledá ideál, nebo jen to, co mají ostatní, aniž by to hledali?

Už pár let se snažím najít diagnózu, která by mi seděla. Prošla jsem si mnohým, nikdy se to neřešilo do hloubky. Před dvěma měsíci jsem poprvý měla kouli a od tý doby mamka říká, že to se mnou jde z kopce. "Nezdá se mi." a ona na to: "moc dobře tě znám, poznám to." Vůbec nevím. Potřebuju psychologa.

Ani nevím, co jsem tímhle chtěla získat. Nikdy mi nešlo ventilovat do klávesnice. Papír je pro mě lepší. Jenže jsem asi moc líná. dk anymore

Hlavně ty moje hemzy absolutně nedávají smysl. Nedá se to číst.
Prosím člověku, objev se. Vím, že se to stane už brzo, jenže v tomhle posraným městě nejsi. Za chvíli se určitě potkáme.

Nový začátek?

12. července 2015 v 3:16 | t. |  diary
Je mnoho věcí, které bych sem chtěla napsat. Ale vzhledem k mé paměti a (ne)schopnosti urovnávání myšlenek, buď na hromadu věcí zapomenu, nebo budu plácat páté přes deváté.

Od doby, co jsem na tenhle blog napsala naposledy uplynulo víc než půl roku. Chtěla bych sem nějak shrnout, co se za tu dlouhou dobu stalo.
Prošla jsem si mnoha věcma. Otčím mi sehnal psycholožku. K té jsem docházela něco málo přes pět měsíců. A ano, pomohla mi. Pomohla mi s pohledem na sebe,.. Ale kecy, co to melu?
Pomohla mi minimálně, ale aspoň něco. Ze stavů "jsem tlustá, naivní píča, která by se měla radší podřezat" jsem se dostala do stavů "jsem trochu oplácaná kráva, která ale má právo na život". Já úspěch vidím.

Nakonec jsem měla psychology tři. Dvě psycholožky a jednoho psychologa. Bylo zvláštní povídat všechno třikrát. Ale alespoň jsem si většinu věcí urovnala v hlavě."nadsázka" Jenže ani tito tři mi nepomohli s upadáním do melancholických stavů a nakonec jsem skončila u namyšlené psychiatričky se špičatými špičkami bot, které vydávaly ten nejkreténštější podlahový zvuk, jaký jsem kdy slyšela. A týhle nesympatický ženský jsem musela vykládat o tom, jak se cítím v depresi. Fujtajksl.
Dostala jsem antidepresiva, u nichž mi byla po měsící zdvojnásobena dávka. Prášky mi dost pomohly.
A nyní se můžu v podstatě považovat za vítěze, jelikož po třičtvrtě roce přežrávání a následného zvracení, nejezení, řezání a utápění v myšlenkách na sebevraždu, už měsíc pilulky neberu a jsem v podstatě šťastná. To, jestli si to jen namlouvám, zjistím zanedlouho. Protože za necelé dva týdny nastupuju znovu na brigádu, kde to vše začalo. Positivita forever.

No nic, budu si držet palce. Samožřejmě i ostatním.
Aloha.
 


rawrrr

20. ledna 2015 v 15:35 | t. |  diary
Po úspěšném začátku Alice's diet, což znamená 3 dny s celkovým počtem kalorií 150, jsem se ve čtvrtek (200kcal) nechutně přežrala. To pokračovalo do včerejška. Fuj. Dnes se zatím držím pod hranicí cca 250kcal. O tom ale až večer.
Kecala bych, kdybych řekla, že mi pročítání ana asků nepomáhá. Opak je překvapivě pravdou. Vždy, když ztratím 'víru' v sebe a zároveň i anu, tak hupsnu na ask a jsem zase ve svý kůži. Jsem děsně vděčná zakladateli asku, protože bez toho bych to nedala! Ta podpora v naší komunitě je neskutečná! Když jsem si založila ana ask, byla jsem šíleně překvapená, jak jsou sestřičky milý, ochotný a nápomocný. Dlužím vám všem velký dík.❤

Nový začatek & Alice's diet

12. ledna 2015 v 12:08 |  diary
Po několika zklamáních sebe a zároveň i any, začínám znovu a to rovnou s Alice's diet. Se sestřičkama z asku jsme se domluvily, že dnes začnem. :) Dost se na to těším, ale zároveň jsem i trošku vystrašená. Ale věřím si a to je hlavní část úspěchu. :)

before i die *001

2. prosince 2014 v 18:15 | t. |  before i die
- to je klasika. prostě mě to tu nebaví.
- volnost♥
- tohle bude hodně těžký, jelikož v poslední době se to jen horší.
- další super těžká věc, protože to jde hodně těžko, když se člověk nenávídí.
- tohle už se částečně i stalo. zvláštní je, že z mejch nejbližších o to nevědí pouze rodiče a nejlepší kamarádka.

Další články